To si pamatuji úplně přesně. Rodiče s námi jezdili na výlety poměrně často, ale nevzpomínám se, že by byly kdovíjak chodící. A pak jsme takhle jednou jeli do Prachovských skal. Tehdy jsem objevil něco naprosto úžasného – turistické značení. Všichni turisté dobře vědí, že Prachovské skály jsou skrz naskrz prošpikované turistickými značkami a rozcestníky. Byla to intenzivní porce poznání! Byl jsem turistickým značením natolik uchvácený, že jsem skoro obrečel, když jsme odjížděli domů. Měl jsem slíbeno, že se sem zase brzy vypravíme. Zůstalo bohužel jen u slibu.

Mládí jsem prožil v Nymburce. To je děsná placka světa. Chodit se tu moc nedá. Tady se jezdí na kole. Na kole jsem sjezdil všechny značené turistické stezky na okrese. A jsem fakt přesvědčený, že všechny. Pokud jsem nějakou přeci jen minul, pak z nevědomosti. K dispozici jsem měl jen poměrně letitou mapu z Kartografie a nic jiného v té době k mání nebylo.

Na gymplu jsme se pak s kamarády ze školy vydávali na stále vzdálenější cíle a s dostupností jsme si nemuseli činit starosti. Nymburk je město železnice a většina z nás pocházela z rodin zaměstnanců tehdejších ČSD (= Československých státních drah). S ročním kuponem za 20 Kčs jsme se mohli vydat kamkoliv. Studentík si na víkend vystačil s bochníkem chleba, vepřovou konzervou, chalupářským gulášem nebo trenčianským párkom s fazuľou – to podle toho, co tatíci právě fasovali v práci – a s dvaceti korunami na tajné pivo, jenžto jsme byli nezletilci.-) Nakonec jsme se se stanem a spacákem odvážili i na Slovensko.

Nymbursko mám rád, protože je to kraj mého mládí. Vždycky se sem rád vracím, ale turistický domov jsem našel jinde. Hlas srdce mě zavál na Vysočinu a do jižních Čech. Mám to tak půl na půl. Ale to sem do téhle kapitoly nepatří, protože v té době jsem už najisto věděl, že nejsem „asi“ turista, ale že jsem „určitě“ turista.-)