Fotogalerie

Podvolil jsem se nátlaku a svolil jsem k návštěvě Pradědu. Nejvyššího kopce Moravy a pátého nejvyššího kopce ČR (1.491 m.n.m.). Z poklidných výšlapů Zlatohorskem mezi davy, které tenhle kopec berou útokem! Protože kdo vyšlápne Praděd, tak je prostě zdatným turistou! Bez ohledu na to, jestli se po svých vydá od Karlovy Studánky, nebo se nechá dovézt až na Ovčárnu, odkud je to bratru čtyři kilometry po asfaltce.  

Nemám žádné ambice popisovat Praděd, historii stavby vysílače, malebnou přírodu a všechny ty kopce, které jsou nám na dosah. Na rozhledně jsem stejně nebyl, výtah jsem principiálně zamítl a pěšky se nahoru dostat nedá. Víc než na přírodní scenérie jsem se soustředil na davy lidí kolem sebe. Spousta z nich sem vůbec nepatří a já jsem přemýšlel, jaký mají důvod a puzení se na Praděd vydat.   

Vystajlované rodinky a metrosexuálové v naprosto nevhodném oblečení a obuvi, týnejdžeři, kterým z telefonů chrčí hudba nejrůznějších stylů, jedinci máchající svými holemi v extaktickém rytmu, ohrožující své nic netušící okolí, v davu sobecky dýmající kuřáci, odhazující vajgly v lepší případě na silnici a v horším případě přes svodidla kamsi…

Ta silnice je naštěstí až nahoru natolik široká, že se dav poměrně rozptýlí, a tak to nebylo až tak šílené, jak jsem se původně domníval. Dav na tom asfaltu ani moc bizarně nepůsobil. Nebýt toho kopce, tak jako na městské promenádě.-) A jestli se někomu díky blbým botám udělal puchýř, nebo jestli si způsobil nějaké odřeniny a opruzeniny, tak si to na těch několika málo kilometrech prostě nějak odpajdal a odtrpěl.

Za podstatně větší problém považuji výstup po žluté značce z Karlovy Studánky. Až na vrchol je to téměř deset kilometrů s převýšením 700 metrů. Prochází se tu kaňonovitým údolím Bílé Opavy s úchvatnými vodopády a kaskádami. Cesta je poměrně náročná, údolí se překonává po lávkách a žebřících, v některých místech jsou instalovány řetězy. Po dvoudenních silných deštích se po cestách navíc valí voda, po kamenech to klouže a člověk si fakt musí dávat pozor. 

Tady bych očekával jako minimum uvážlivé chování a vhodné obutí. Žasl jsem nad odvážnými rodinkami, kterým roztomile cupitající dětičky „tančily“ co chvíli nad propastí. Tatínci, kteří balancovali na řetězu s prťouskem na zádech. Někteří si s sebou na ten „kousek“ ani nevzali dostatečné množství jídla a pití pro děti. Žasl jsem nad korpulentními dámami, které tenhle terén zdolávaly v žabkách. Pro spoustu lidí to bylo za hranicemi jejich fyzických možností. Co chvíli se lidský proud zastavil a musel čekat, až se nějakému nešťastníkovi tam nahoře podaří „vyhrabat se“ ze svízelné situace. Předpokládám, že se mnozí vyplahočili na Ovčárnu z posledních sil, tady skončili a dolů se vraceli autobusem. 

A když jsem se stejnou cestou vracel kolem čtvrté dolů, stále ještě se mnozí teprve vydávali na cestu nahoru. To bude překvapení, až značně uondaní na Ovčárně zjistí, že poslední pendlbusy jsou už fuč! Nu ale což! Každý svého štěstí strůjcem! Je příjemný podvečer, lížeme zmrzlinu a je nám fajn. Praděd jsme zdolali a ve zdraví se vrátili zpět. A já jsem vlastně za tu dnešní zkušenost docela rád. Sám od sebe bych se sem totiž uprostřed léta nikdy nevydal.-)