Fotogalerie

Každý správný turista ví, co značí zkratka OTO. Znační „Oblastní turistický odznak“. Oblastňák na Zlatohorsku byl posledním, který mi schází do diamantového stupně Českomoravského turisty. A tak byl cíl letošní rodinné dovolené jasně určený a nebylo proti němu odvolání.-) Na Zlatohorsko jsem se těšil tím spíš, že jsem tu byl naposledy před nějakými dvaceti a dost možná i více roky, že si to tu moc nepamatuju a že je tu spousta kopců, které na moji návštěvu teprve čekají. Jak mám poměrně slušně prošlapané Jeseníky, tak jsem byl rozhodnutý neméně slušně prošmajdat tento mikroregion.

Ubytovali jsme se na Rejvízu. Rejvíz považuji za takové srdce tohoto regionu a mám ho zafixovaný jako poklidnou vesničku s vyhlášenou hospůdkou s vyřezávanými karikaturami štamgastů na opěradlech židlí. Tahle tradice se tu zrodila kolem roku 2010. No považte tu historii! A taky s turisticky vyhledávaným a přírodovědně ceněným rašelištním Velkým mechovým jezírkem uprostřed NPR (= Národní přírodní rezervace) Rejvíz. 

První dva dny, kdy hustě pršelo a já ráno vyrážel na okolní kopečky za teplot blížících se nule (uprostřed léta!), tu skutečně vládl ospalý klid, jakoby se zastavil čas. Jenže pak vysvitlo sluníčko! Vůbec jsem nechápal, co se děje! Do Rejvízu najížděly kolony aut, oficiální parkoviště bylo zaplněné během chvíle a auta parkovala u kdejakého pankejtu. Hustota zalidnění jako na Václaváku, po povalových chodnících se táhl špalír lidí k jezírku. Já jsem fakt netušil, že je tohle místo tak děsně profláknuté! Před těmi dvaceti a více lety měli o tomhle místě povědomí jen skalní turisté. Ti by ostatně nevěřícně kroutili hlavou nad zdejší cenotvorbou – parkoviště za sto, nejlevnější pivo za čtyřicet, jídla v průměru kolem dvou set, o cenách předražených suvenýrů se raději nezmiňovat! A tak bylo třeba dát Rejvízu pá pá … a vydat se do nějakých klidnějších míst!    

Tam nahoře v kopcích bylo klidno dostatečně! V okolí je spousta cílů zvučnějších jmen – Šerák, Švýcárna, Paděd, Ovčarna (vše all inclusive) – tak coby kdo dělal v těhle „pidihorách“ bez občerstvovacích míst, kam se člověk musí dostat po svých a ještě si k tomu s sebou táhnout vodu a svačinu?! A tak jsem si to tu užíval, protože takových míst na mapě ČR už moc není! Mohu-li si hrát na chytrého, tak bych si dovolil doporučit tyhle čtyři okruhy:

- Z Rejvízu přes Lurdskou jeskyni a po zelené na Zámecký vrch se zříceninou hradu Koberštejn. Připravte se na hodně prudké závěrečné stoupání, ty vrstevnice pod vrcholem jsou docela dost na husto.-) Ale stojí to za to, torzo mohutné hradní věže hrdě se tyčící nad svým okolím působí monumentálně. Zpět se pak dostanete po žluté přes Kazatelny, zajímavé skalní útvary až osm metrů vysoké. Doporučuji se zastavit také na tzv. Ruském hřbitově poblíž bývalé Opavské chaty, na místě s pohnutou historií.

- Velký okruh ze Zlatých Hor, po modré ke zřícenině hradu Edelštejn (od horní stanice lanovky je moc hezký výhled na severní část oblasti s Biskupskou kupou), po červené přes nejvyšší vrchol Zlatohorské vrchoviny Příčný vrch (975 m.n.m.) do Heřmanovic a poté po žluté přes poutní kostel P. Marie Pomocné zpět do Zlatých Hor. Trasu doporučuji kombinovat se Zlatohorskou hornickou naučnou stezkou, která vás provede po desítkách míst zaniklých důlních děl a seznámí vás s historií zdejšího hornictví. Některá místa jsou volně dostupná a někde se člověk musí dlouho dopředu objednat (např. Poštovní štola). Ale je to neuvěřitelně působivá stezka, samá ďoura a samá jáma, se spoustou zajímavých textů na informačních tabulích – a když jsem se vracel dolů do údolí, tak jsem byl vlastně rád, že se dnes máme takhle dobře! A ještě něco – vyhraďte si chvíli času na zastavení u poutního kostela! Tohle místo komunisty srovnané se zemí tu v letech 1990-1995 vyvstalo z popela. Nejsem věřící, ale i pro mne je tohle hotový zázrak! Tohle místo má úplně stejný osud jako třeba poutní areál Maria Loreto v Hrozňatově u Chebu. Pokorně tu v němém úžasu stojím … a pak se jdu ochladit posvátnou vodou z Posvátné studánky.

- Výstup na Biskupskou kupu. Když jste tady, tak navštívit tuhle nejstarší rozhlednu v Jeseníkách (1898) je povinnost! Podle fyzické kondice si buď popojeďte na parkoviště Petrovy Boudy a odtud pohodlně po zelené až na vrchol, nebo to vezměte po zelené z druhé strany ze Zlatých Hor. Jsou to necelé čtyři kilometry s převýšením asi pět set metrů … ale ta radost z překonání sebe sama tam nahoře je k nezaplacení.-) Nerad popisuji rozhlednové výhledy, je to pocitová záležitost a každý to má jinak. Ale překvapila mě tu jasně definovatelná hraniční linka: To zelené a kopcovité, to je Země česká. A to žluté a placaté, to je Polsko. Žádná diskriminace, tam nahoře jsme si to mezinárodně odsouhlasili.-) A ještě jedna technická – asi vás tam překvapí neskutečný bordel kolem rozhledny. Majitel tam chtěl stavět hotel či co, nedostavěl a neuklidil. Fakt mazec!

- Výstup k rozhledně na Zlatém chlumu. Pro rozhledny mám celkově slabost, ale tuhle romantickou stavbu z roku 1899 jsem si zamiloval! Je úplně jedno, z jaké strany se k ní vydáte – jestli po páteřní červené z Rejvízu nebo z Jeseníku, anebo z parkoviště na Křížovém vrchu. Tady je všude krásně! A rozhodně doporučuji střihnout si k tomu vyhlídku Čertovy kameny. Pro milovníky přiměřených adrenalinových zážitků naprosto ideální!

Jenže mnozí se mohou ptát – a co tu budeme dělat my, nechodiči? Ani nechodiči tu za týden nestačí navštívit všechno. Ve Zlatokopeckém skanzenu ve Zlatých Horách lze strávit celý den, aniž by se tu člověk nudil. Funkční repliky mlýnů na zpracování zlatých rud. Replika tavící pece. Replika hornické osady. Rýžování zlata. Hornický náhon mistrovsky zbudovaný tak, že opticky teče do kopce. Tak to jsem tedy zíral! Navržený a vybudovaný bez počítače, bez 3D modelů, jen tak s tužkou za uchem…

Určitě doporučuji zastavit se v Jeseníku s vodní tvrzí a navštívit proslulé Priessnitzovy léčebné lázně. V nejbližším okolí Jeseníku a lázní jsou desítky léčebných pramenů. Nepočítal jsem je, ale prostě desítky! Adam si tu ze všech památek a zajímavostí oblíbil „hladové okénko“. Párek v rohlíku vyhrál na plné čáře.-)

No a na závěr si vás coby fanda všeho, co jezdí po kolejích, dovoluji pozvat na Osoblažskou úzkorozchodnou železnici. Osoblaha se nachází na úplném konci civilizace, ve vylidněném území, kde nic není, a za prací se dojíždí daleko. Náměstí obdélníkové tvaru se dvěma bloky dnes většinou zavřených obchodů a kolem dokola značně vybydlená unifikovaná výstavba. Živě si to dokážu představit – muži na buzeráku a paničky oficírů scházející se den co den v téže sámošce, v témže řeznictví a v témže kadeřnictví. Deprese dob minulých. Ale koleje nám naštěstí nevytrhali a České dráhy provoz téhle rarity naštěstí i nadále dotují. Tohle je prostě typicky výletní železnice, tam i zpátky jsme jeli ve stejném obsazení, a to včetně rozverného pana štiplístka. Vzhledem k dostupnosti od nejbližší civilizace tahle dráha nikdy nebude tak turisticky atraktivní jako její jindřichohradecká sestřička, ale bude skvělé, když bude sloužit i nadále, protože tohle je kus železniční historie. A já jsem byl opravdu šťastný, že jsem si touhle návštěvou splnil jedno ze svých dávných přání!

A tak si myslím, že toho bylo právě dost, abych skončil. Stejně nebude moc čtenářů, kteří se pročetli až na samotný závěr. Záznamník mám vyplněný razítky a opisy turistického značení kompletně, ani jedno místo jsem nevynechal, a ještě několik jsem jich z hujerovské pilnosti přidal.-) A doufám, že třeba někdy brzy ještě nějaké přidám, protože jsem zdaleka nestihl všechno. Tak se že bychom se tu snad příští rok v létě někde potkali?!